Kojím, kojíš, kojíme
Kojení je častým tématem rozhovorů novopečených maminek, ale i předmětem mnoha diskusí, knih, přednášek i televizních pořadů. Nikdo nenamítá že kojení je pro dítě přínosné a pociťuji, že se společnost snaží kojícím ženám nápomoci.
Co mě však trochu znepokojuje, jsou názory týkající se délky kojení. Obecně je doporučováno kojit, pokud to dítěti stačí do šestého měsíce věku, pak začít s příkrmy. Vzpomínám si, jak i mě dětská lékařka při šestiměsíční prohlídce nakázala začít s příkrmy s argumentem, že dítěti mé mléko už nestačí. No nevím, syn přibíral od narození v průměru kilogram měsíčně, takže o tom že by nijak strádal myslím nemohl být řeč.Ale pro jistotu jsem opravdu radši začala vařit mrkvičku a zkoušela ji do malého aspoň trošku dostat, ovšem bez úspěchu. Přeci jen ve mně hlodaly obavy,aby syn nestrádal a tak jsem zkusila zařadit do jídelníčku umělé mléko, ale ani to nechtěl přijmout. No a tak jsem to tak nějak zkoušela dál mixovat mrkvičku a nabízet malému…
Dopadlo to tak že jsem syna téměř výhradně kojila do osmého měsíce. Příkrmy pak začal přijímat sám od sebe. Prostě jsem to nelámala přes koleno a myslím že to bylo dobře.
Tu zase slyším lékařské poznatky, že není dobré dítě dlouho kojit že to má negativní dopad na jeho chrup. Na to říkám jen jedno. „ Na něco se to svést musí!“ Myslím že jako ve všem i v kojení , by se měla respektovat lidská individualita. Když to vezmu z druhé stránky, kojení není jen o výživě, ale i o kontaktu s dítětem, o vytváření jeho imunity. My ženy jsme od přírody intuitivní a sami vycítíme kdy je ta nejlepší doma s kojením přestat.
Nakoukneme li také do historie, neobjevíme v podstatě žádné převratné zjištění. Kojení je odjakživa ten nejlepší způsob výživy malých dětí. Ve starém Egyptě bylo zvykem kojit děti až do tří let věku.
