Není lékař jako lékař
Vzpomněla jsem si na období povinné školní docházky, kdy jsem byla často nemocná. Jediným čím mě paní doktorka léčila, byli antibiotika. Jednou se moje maminka nespokojená s takovým postupem ozvala a zeptala se na jiné možnosti léčby, třeba nějaké bylinné přípravky. Nikdy nezapomenu, jakou lavinu rozhořčení a kritiky tím na sebe spustila. Jak se pak později dozvěděla od sestřičky, paní doktorka uznávala jen léky a jiné postupy a metody jí nebyli po chuti. V těch dobách nešlo tak lehce změnit lékaře jako dnes a tak jsme musely k této paní doktorce dále chodit. Pamatuji, jak se nám tenkrát od těch dob tu a tam snažila pomoci dětská sestra a někdy poradila nějakou tu babskou, léty ověřenou radu na mé obtíže.
Přístup v léčení hraje velkou roli, chápu že lékař si nemůže dovolit naordinovat nějaké babské, byť léty ověřené rady, ale povinnost mu velí vsadit na jistotu a to léky. Není však úplně nejlepší volba zcela zavrhnout jiné možnosti léčby. Vždy jde přece vhodně zkombinovat oba postupy. Před vynálezem syntetických léků se léčilo jednoduše tím co příroda dala. Vždyť i ty nejznámější léky se nechaly inspirovat přírodou. Před začátkem používání bylinek, se v každé knize dočteme, že je nutné vždy toto léčení konzultovat s lékařem. Ale co když je lékař odpůrce rostlinné léčby a spíše u něj nalezneme slova kritiky než pochopení? Může za to snad jeho pošramocená ješitnost?
Přemýšlím a říkám si jak je smutné, když lékař není zároveň pacientův spojenec, který se umí vcítit do pocitů a pochopit. Mnohdy lékaři příliš lpí na svým tabulkám a postupech že tím nevědomky ztrácí úctu a respekt pacientů. Buďme rádi za lékaře kteří dokáží léčit i srdcem.
